Oficiální stránky Obce České Meziříčí

Každý obyvatel nebo návštěvník středu obce si jistě všiml majestátně plachtícího čápa, který se obratně snáší mezi střechami ke svému hnízdu blízko firmy SK Servis u hasičské zbrojnice. Jaké jsou podrobnosti ze života těchto, dalo by se říci již našich Meziříčských čápů bílých? Odborný článek zde »»»

Střed obce leží mezi řekou Dědinou a Zlatým potokem (zatrubeným při regulaci v roce 1968, vede od školky směrem k Roubalovým v ul. J. Fučíka). Díky dostatku zde žijících vodních živočichů se čápům u nás zalíbilo, protože o potravu neměli nouzi. První doložená zmínka o čapím hnízdění je z třicátých let minulého století, hnízdo bylo postavené na topolu právě na Zlatém potoce u čp. 228 (Loukotovi) v ulici Osvobození. Tam je ale rušil přibývající provoz, a tak se odstěhovali na náves k čp. 135 (Rezkovi) v ulici Na Nábřeží, zase na topol). Vydrželi zde hnízdit do konce šedesátých let, kdy jim koncem léta hnízdo spadlo. Tři krásná čápata, která neuměla létat a hlavně nechtěla přijímat potravu, musela být dána do ZOO ve Dvoře Králové n. Labem (podle pamětníků byli dopraveni do ZOO motocyklem v batohu na zádech…).

Příští rok se čápi vrátili a postavili si zde hnízdo nové, ale při regulaci řeky se zase odstěhovali. Jaké bylo překvapení, když po sedmdesátém roce si začali stavět nové hnízdo v objektu VAK na komíně - ale po několika letech se opět stěhovali, a to na stožár s uměle vytvořeným hnízdem. Dobře to dopadlo, čápi zahnízdili, vyvedli mladé a pravidelně se na toto hnízdo vracejí...

Čápi k nám přilétají pravidelně 1. nebo 2. dubna. Nejprve přiletí pan čáp, opraví hnízdo a za několik dnů doletí paní čápice. Snese dvě až čtyři vejce, pak nastává sezení, při kterém se čápi se střídají a zhruba po měsíci se vylíhnou mláďata. To potom začíná ta pravá rodičovská dřina  - krmit a zase krmit. Těch nalétaných kilometrů a přinesených kilogramů potravy!

Mláďata mají černé zobáky a tak se lehce rozpoznají od svých rodičů. V červenci se čápata učí létat. Je zábavné je přitom pozorovat: nejprve na hnízdě zkoušejí používat křídla, naučí se nadskočit a konečně zkusí letět. To doletí na první střechu a rodiče je následují. A zase zpátky na hnízdo a znovu a znovu. Učí se rychle - nic jiného jim nezbývá, čas letí a oni ještě musí zesílit a naučit se plachtit ve vzdušných proudech. Najednou je konec srpna, ještě jednou zakrouží nad vesnicí (to se loučí) a druhý den ráno je hnízdo prázdné. Naši krasavci jsou už někde v jižních Čechách, kde se slétají a potom je čeká společná dlouhá cesta do Afriky, kde přečkají zimu, aby se s jarem zase toho 1. dubna k nám vrátili. Celou zimu se budeme těšit, až zase radostně zaklapají a svou vznešeností přinesou na svých zobácích jaro, kterému se třeba ještě nechce probudit. Ale právě oni jsou tou zárukou jara, která trvá téměř sto let.